Hokejová legenda Jiří Holeček: Měl z nás respekt celý hokejový svět

Legendární československý brankář, trojnásobný mistr světa a člen Síně slávy IIHF v rozhovoru pro naše stránky vypráví o svých hokejových začátcích, úžasné kariéře i o svém působení na Hvězdě. „Nejdůležitější je, aby malé hokejisty hokej bavil a měli z něho radost“, říká legendární Holeček.

Jiří Holeček se narodil v Praze 18. března 1944. Přezdívalo se mu Fakír, protože byl neuvěřitelně rychlý, obratný a pohyblivý. Na tuzemské scéně strávil většinu ligové kariéry v Dukle Košice a Spartě Praha, závěrečné tři roky odehrál v německém Mnichovu a Essenu. V národním dresu odchytal neuvěřitelných 164 utkání. V sedmdesátých letech se stal třikrát mistrem světa, pětkrát nejlepším brankářem šampionátu a má stříbrnou a bronzovou medaili z olympijských her. V roce 1974 se stal prvním brankářem, který ovládl anketu Zlatá hokejka pro nejlepšího tuzemského hokejistu roku, od roku 1998 je členem Síně slávy Mezinárodní hokejové federace. Trénoval brankáře československé reprezentace, ligové mužstvo Saporra v Japonsku i brankáře Hvězdy Praha. Níž vám již přinášíme rozhovor s touto hokejovou legendou.

Jaké největší rozdíly vidíte při porovnání hokejových začátků Vaší generace a současných dětí?

„My jsme začínali se sportem mnohem později, s hokejem běžně tak ve věku deseti let, dneska kluci začínají okolo pěti let. Jestli je to dobře či špatně se uvidí časem. Naše tréninky bývaly jednodušší, minimálně polovinu času jsme hráli hokej na dvě brány. Myslím si, že dnes je všechno moc promyšlené. Děti by si měly více hrát, aby je hokej bavil. Hra by měla být v tréninku určitě více zakomponovaná a cvičení zábavnější, ať neustále jenom neopakují různé drily.“

Jak vzpomínáte na Vaše sportovní začátky?

„Já mám dva sportovní začátky, ten fotbalový a poté i hokejový. S fotbalem jsem začal dřív, protože můj táta trénoval fotbalovou mládež. Jednou, když mi bylo šest let, jsem se byl podívat na zápas čtrnáctiletých kluků, které táta trénoval. Sešlo se jich ale jen deset a táta mi řekl, ať se jdu převléknout, že budu hrát pravé křídlo, aby nás bylo jedenáct. Pamatuji si že jsme vyhrávali 11:0 a ke konci utkání jsme ještě měli kopat penaltu, na kterou spoluhráči poslali mne. Na balón jsem se rychle rozběhl a vší silou do něj kopl, ale míč se sotva dokutálel k nohám brankáře a gól z toho samozřejmě nebyl (smích).“

Vaše hokejová kariéra začínala jak?

„Kamarád Pavel Wohl, bývalý brankář hokejové Sparty a následně i trenér reprezentace, chytal v té době za Tatru Smíchov, která dnes neexistuje. Když mi bylo dvanáct, tak mi říkal, že potřebují druhého brankáře, jestli nechci jít zkusit kromě fotbalu i hokej. Tak jsem přišel, oblékli mě do výstroje, protože já netušil kam co patří, a začal jsem chytat. První sezóna mě sice moc nebavila, protože jsem v ní chodil jen na tréninky a odchytal jen jeden a půl zápasu. Následující sezónu jsem šel hrát do Bohemky, kde jsem to zkoušel v útoku, ale nebyla to žádná sláva. Poté se ozvala přes Pavla Wohla Slavia, že zakládá nové mužstvo žáků, ale nemají brankáře, tak jestli nechci přijít na trénink. Takže až tam jsem začal pravidelně a vážně chytat, bylo mi čtrnáct let a v jednadvaceti – roku 1966 – jsem už jel s reprezentací na mistrovství dospělých do Jugoslávie, kde jsme získali stříbro.“

Jak se tehdy sháněla brankářská výstroj?

„Výstroj jsme dědili, starší to nechávali mladším. Přes léto se dávala do opravny, aby se zašila a zaplátovala. Jednou za čas se pořídilo něco nového. Když jsem ještě začínal v extralize, tak všechna výstroj byla pouze naší výroby, nic se nedováželo. Poté až národní mužstvo mělo výstroj vyrobenou v Kanadě. Sice jsme neměli novou kvalitní výstroj jako dnešní hráči, ale hokej nestál tolik peněz a kromě permanentky na bruslení na Štvanici, která tehdy stála asi třicet korun, jsme si vlastně nic neplatili. Ledu bylo v Praze málo, jediný stadion byl právě na Štvanici a všechny kluby se tam musely vměstnat, takže většinou mívaly jen jeden nebo dva tréninky týdně. Jinak se bruslilo v zimě na rybnících.“

Co nejvíce bolelo při chytání?

„Brankáři měli hrozně měkké brusle, které jste jednoduše zmáčkl rukou. Měl jsem z nich neustále modré prsty na nohou, to bylo nejhorší. Na trénincích jsem poté odmítal chytat nohama, chytal jsem jimi jenom při zápasech. Ze začátku jsme ani neměli masky, pak jsem používal ty z laminátu. Když mne zasáhl puk, tak na obličeji zůstala jen modřina a chvíli jsem byl otřesen, ale pokud nepraskla, tak moje lícní kosti i nos zůstaly v pořádky. Když ale občas praskla, tak rozřízla kůži a tekla krev. Drátěnou helmu jsem používal až poslední dvě sezóny ve Spartě. Zažil jsem dva otřesy mozku kvůli tomu, že do mě najel útočník soupeře, povalil mě dozadu a já jsem praštil hlavou o led. Pětkrát jsem měl vykloubené rameno. Jinak jsem ale žádné větší problémy a potíže neměl a celkem ve zdraví jsem kariéru přežil. Když jsem pak začal zjišťovat, že už nejsem tak rychlý, tak jsem ji raději ukončil.“

Jak vnímáte zpětně Vaši kariéru?

„Jsem s ní maximálně spokojený, akorát jsem si během ní nemohl vydělat peníze na stáří. V tom mají obrovskou výhodu současní špičkoví hokejisté, kterým stačí hrát pár let v NHL a zajistí sebe i svoje děti do konce života. Ale v době, kdy jsem hrál, mi nic nechybělo. Hráli jsme rovnocenné partie se světovou špičkou a měl z nás respekt celý hokejový svět. Když k nám do Prahy v roce 1972 po tzv. Sérii století přijela cestou z Moskvy Kanada, aby s námi sehrála jedno utkání, tak jsme s těmito pohádkově bohatými profesionály ještě čtyři vteřiny před koncem zápasu vedli 3:2. V posledních sekundách ale vytvořili obrovský tlak okolo naší branky, porazili obránce Machače i mě, jejich hráč Savard vyrovnal na 3:3 a oni se radovali jako malí kluci, že s námi neprohráli.“

Jakých úspěchů si nejvíce vážíte?

„Já si cením všech svých úspěchů z akcí, které jsme vyhráli. Cením si i medailí z olympiád, byť mě mrzí, že jsme si z Innsbrucku v roce 1976 neodvezli zlato, když jsme ještě pět minut před konce byli zlatí... Vedli jsme 3:2, ale během posledních pěti minut zápasu nám vstřelil branku Jakušev a pak i Charlamov a zlato opět nevyšlo, skončili jsme stříbrní. Bylo to především kvůli nemocím našich hráčů, v poslední třetině nám nezbývaly skoro žádné síly a kvůli tomu jsme i rozhodující zápas prohráli. Jinak nejlepší a nejšťastnější bylo mé reprezentační období mezi lety 1972 a 1978. Měli jsme tehdy jedno z nejlepších mužstev v historii naší země. Před námi byla skvělá generace koncem čtyřicátých let okolo hráčů jako Modrý, Konopásek či Zábrodský, po nás už jenom generace z Nagana. To byly tři zlaté generace našeho hokeje, které byly v té době nejlepší na světě a mě těší, že jsem mohl být součástí jedné z nich a třikrát se radovat z titulu mistra světa. Počtvrté v Praze 1978 na mém posledním mistrovství světa nám to uteklo o gól - se Sovětským svazem nám stačilo prohrát o jeden jediný gól a stali bychom se potřetí v řadě mistry světa. Prohráli jsme ale 1:3 a o tom, kdo se stal mistrem světa, rozhodl verdikt rozhodčího, který odvolal původně uznanou branku Vládi Martince z konci druhé třetiny...“

Na jaký moment z Vaší kariéry vzpomínáte nejraději?

„Nejlepší byl asi první titul mistra světa v roce 1972, který jsme získali na domácí půdě v Praze. Na titul se čekalo dlouhých 23 let, všichni říkali, že kde jinde než doma bychom měli ten titul konečně vyhrát. Fanoušci nám to nesmírně přáli, ohromně nás podporovali a nakonec se to opravdu povedlo.“

Jaké zápasy jste si nejvíce užíval?

„Nejvíce jsem se vždycky těšil na Sovětský svaz, protože jsem věděl, že oni se nás bojí. Byli suverénní, nebáli se ani Kanady, Ameriky nebo Švédů, jen z našeho mužstva měli vždycky obavy. Dokázali jsme je nahlodat, oni znervózněli a nedokázali pak proti nám pořádně předvést, co všechno uměli. Když ale naopak oni vedli, tak nám klidně naložili i třeba sedm gólů a byli k nezastavení. Byli rychlí, techničtí, střelecky dobří, prostě skvělí hokejisté, nejlepší v té době na světě. My jsme na ně ale uměli hrát a věřili jsme si. Když se mi třeba povedlo chytit jejich šanci a jejich hráč nevěřícně kroutil hlavou, tak jsem mu říkal: „Příště to zase nedáš, nemáš svůj den“. Nebo když jsme ke konci zápasu vedli a chytil jsem puk, tak jsem jim povídal: „Copak tady, že prohrajte, ale co vám na to řeknou doma v Moskvě“. Rád jsem si s nimi povídal, dokázali se z takových hlášek úplně roztřást.“

S hokejem jste procestoval spoustu zemí, jaký zájezd do ciziny pro Vás byl nejzajímavějším?

„Po Evropě jsme se nacestovali hodně, jezdili jsme často a zas tak vzácné to pro nás nebylo. Úžasné ale bylo podívat se do Japonska do Saporra v rámci zimní olympiády 1972. Tam moc lidí, zvlášť v tehdejší době, nejezdilo a bylo to opravdu exotické. Udělali jsme tam i medaili, sice jen třetí místo za SSSR a USA, ale i bronzová z olympiády se počítá. Do Saporra jsem se pak na rok vrátil, protože jsem po konci kariéry jako ústřední trenér brankářů reprezentací dostal nabídku trénovat ligové mužstvo Saporra. Nabídku jsem přijal a dokonce se nám dařilo, skončili jsme v japonské lize třetí.“

Jaké jsou podle Vás největší rozdíly v českém hokeji od dob Vaší kariéry?

„Největší rozdíly vidím v organizaci a ve struktuře. Bohužel, současná struktura je horší, než byla dříve. Ať už se jedná o hokejové třídy, tréninková centra mládeže nebo střediska vrcholového sportu, kde se soustřeďovali talentovaní hráči. To se ale po roce 1989 postupně rušilo z důvodu, že to údajně bylo socialistické a špatné. Přitom to od nás převzali Švédové a Finové, kteří v tom nadále pokračují. Kde jsou nyní oni? Daleko před námi, především v mládeži. Posledních pár let se to sice snažíme dávat do pořádku, ale chce to nějaký čas, nejde to hned. Chce to zvětšit členskou základnu a zpřístupnit hokej i chudším rodinám. Přál bych si, aby se český hokej zvedl, aby ta nastolená cesta byla správná, přinesla výsledky a my se vrátili tam, kam patříme.“

Jak jste se vlastně dostal na Hvězdu?

„Dostal jsem se na Hvězdu tak, že můj bývalý spoluhráč ze Sparty, který tady dělal manažera, mi nabídl post trenéra brankářů. Gólmany jsem tady trénoval asi pět let, chodil jsem sem dvakrát týdně a trénoval brankáře od 3. třídy až po dorost. Nyní na Hvězdu chodím, protože můj vnuk tady hraje ve 3. třídě.“

Jak vzpomínáte na gólmany, kteří tady na Hvězdě chytali?

„Ti kluci zde chytali docela dobře a výsledky jejich poctivé práce byly vidět. Bohužel nevím, jestli někteří z nich stále ještě chytají. Jeden z nich měl opravdu dobře našlápnuto, byl to Lukáš Knap z ročníku 1991. Ve starším dorostu odešel z Hvězdy do Sparty, kde chytal dorosteneckou a následně i juniorskou extraligu. Na Spartě ho ale nakonec trochu zařízli, protože dávali mnohem více šancí Filipovi Novotnému, který nyní chytá za áčko Sparty a Knap skončil někde ve 2. lize, což mě mrzelo.“

Co byste závěrem poradil malým hokejistům?

„Nejdůležitější je, aby malé hokejisty hokej bavil a měli z něho radost. Aby si ho užívali, trenéři je příliš nedrilovali a nechali je hrát.“

Děkuji za rozhovor!

Zdroj foto korzar.sme.sk