Mistr světa z roku 1996 Jiří Veber: Na Hvězdu rád vzpomínám

Hokejový životopis Jiřího Vebera je jako encyklopedie úspěchů. Bývalý vynikající obránce v roce 1996 vyhrál titul mistrů světa, ze světových šampionátů má i dva bronzy. Byl členem i vsetínské dynastie, během níž na krk pověsil zlatou medaili čtyřikrát.

Nyní je trenérem, naposledy působil ve Spartě, má zkušenosti i z mládežnických reprezentací. A proč jsou o něm tyto řádky? Protože s hokejem začínal i na Hvězdě. „Rád na tento klub i stadion vzpomínám,“ popsal Veber. V pondělí navíc navštívil trénink mladších dorostenců.

Jak vzpomínáte na Hvězdu?

Šel jsem sem hrát asi do páté, nebo šesté třídy. Hvězda byla prvním klubem v Praze, který měl hokejové třídy. Předtím jsem zkoušel fotbal, absolvoval jsem talentovky na Vyšehradě, splnil jsem je, ale pak jsem věděl, že je na Hvězdě hokej, a k tomuto sportu jsem tíhnul víc. Na Hvězdě jsem byl asi dva roky, a pak jsem zamířil do Kladna, tehdy nás šlo víc: Petrové Jindřichovský a Třinecký i Pepa Zajíc z Uhelných skladů.

Když na stadion vejdete, oživí se Vám vzpomínky?

Samozřejmě. Kdysi jsme tu měli i sraz s nároďákem, když jsem ještě hrál… Dýchne to tady na mě vždycky. Já stadion zažil ještě odkrytý, to jsme se tu vždycky klepali (úsměv). Nezapomenu na to.

Absolvoval jste i trénink s mladším dorostem, věnoval jste se jako bývalý vynikající bek hlavně obráncům. Na co jste se zaměřil?

S Michaelem Grimem jsme se o tomto mém zapojení bavili už během sezony, kdy jsem působil na Spartě. Z časových důvodů to nakonec vyšlo až teď, ale jsem za to rád. Trénink byl dělený pro obránce a útočníky, na druhou stranu v této kategorii by mělo být, neříkám že bez rozdílů postů, ale spíš dělené na obrannou a útočnou činnost. Je pak jenom ku prospěchu, když je zvládají všichni. Ale to hlavní pořád zůstává, je to o bruslení. Jestliže v této době neumíš bruslit, v pozdějším věku to horko těžké doženeš. Důležité také je hokejové myšlení, které buď v sobě kluci mají, nebo ne, přesto se dá určité fáze rozvíjet.

Když jste byl v tomto dorosteneckém věku, i tehdy se posty prolínaly?

Ano, já taky začínal v útoku. Zrovna trenér na Hvězdě pan Urbánek, který učil strojařinu na vysoké škole, mě dal do obrany. A naši z toho byli špatní. (úsměv) Dneska to je stejné, ale mě to nepřišlo jako něco špatného, prostě se ze mě stal bek.

V této době se mluví o tom, že chybí konstruktivní obránci. Vidíte to stejně?

Tento problém existuje všude. Když se podíváme i do extraligy, tak i tam takových beků moc není. Ale ty výsledky jsou jasné, v tomto ohledu děláme, nebo jsme dělali chyby a zaspali jsme. Na druhou stranu, když jsem byl u mládežnických reprezentací, začal jsem u ročníku 94, tak šikovní hráči včetně obránců se tam objevovali. Je to ale proces téměř na deset let, než nám takoví hokejisté dorostou.

Jak je vychovat?

V tom je práce mládežnických trenérů strašně důležitá. A velkou úloho v tom mají šéfové jednotlivých klubů, aby zaměstnávali ty nejlepší trenéry, a aby je taky náležitě finančně ohodnotili. Naopak v této době to funguje tak, že pro trenéry je hokej spíš koníčkem.

Na závěr se zeptám na vaši hráčskou kariéru, když i na Hvězdě jste ji rozjížděl. Na co nejraději vzpomínáte?

Když se o ní bavím třeba se synem, tak mu říkám, že jsem to měl všechno vydřený. Nezapomenutelné pro mě je, že jsem se dostal na mistrovství světa 96 ve Vídni (česká reprezentace vyhrála zlaté medaile). Před tou sezonou jsem se vrátil z Finska do Vsetína, výborného klubu i týmu, kde byli hráči, kteří měli kontakt s nároďákem a rok co rok jsme hráli o titul. Ty jsem se Vsetínem vyhrál čtyři. Díky tomuto kolektivu jsem se právě dostal na zmíněný šampionát, to byla pro mě pohádka. Pamatuju si, jak jsem jel na sraz, nevěřil jsem si, že bych se do konečné nominaci mohl dostat, ale povedlo se. Hrál jsem v obraně s Tondou Stavjaňou, vedle něj jsem působil právě i ve Vsetíně, to mi strašně pomohlo. Na to nikdy nezapomenu. Ale vzpomínám i na Kladno, kam jsem se jako malý chodil dívat na Edu Nováka, Františka Kaberleho… Osm tisíc lidí, narváno, skvělá atmosféra i hráči.