Matěj Drtina |
Příběh Dana Demoviče: Z Hvězdy až na slavnou univerzitu v Cambridge
S hokejem na Hvězdě začínal, chytal tu až do 8. třídy. Nakonec to dotáhl do nejvyšší ligy, na úplný vrchol. Nikoliv ovšem hokejový, ale akademický. Náš bývalý brankář Daniel Demovič absolvoval jednu z nejlepších světových univerzit.
Daniela Demoviče chytání puků bavilo a také mu šlo. Byl brankářskou jistotou hvězďáckého ročníku 1997, občas šel chytat i za starší kategorii, ještě v 8. třídě byl nominován do regionálního výběru (dnešní VTM). Místo přechodu do tehdy extraligového dorostu Hvězdy se však rozhodl v létě 2011 svou hokejovou kariéry ukončit a vydal se na jinou dráhu - tu studijní. Chybu evidentně neudělal, neboť v ní dosáhl pomyslného vrcholu.
Při svém studiu na pražském Gymnáziu Jana Keplera se opakovaně umisťoval na těch nejvyšších celorepublikových příčkách v rámci fyzikální olympiády a se svým nadáním to dotáhl na jednu z nejslavnějších a nejlepších světových univerzit - britskou University of Cambridge. Jeho oborem se stalo letecké inženýrství, které v roce 2020 na cambridgské univerzitě úspěšně dokončil, navíc s vyznamenáním. V současné době je Dan zpátky v Praze, kde dělá na ČVUT doktorát.
Hokej má však stále ve svém srdci a zážitky spojené s hraním na Hvězdě nesmazatelně zapsané v paměti. V rozhovoru s Danielem Demovičem se dozvíte, jak na roky na Hvězdě vzpomíná, jak (ne)fungovalo spojení hokeje a dalších aktivit, co za sport dělal na jedné z nejslavnějších univerzit i proč si váží současného šéftrenéra klubu Josefa Reigla.
V jakých souvislostech nejčastěji vzpomínáš na Hvězdu a své hráčsky roky?
Nejčastěji když se pohybuju v místech, kde jsme hrávali s Hvězdou památné zápasy. Třeba když jezdím okolo zimáku v Letňanech, tak si vždycky vzpomenu, jakou jsme s nimi mívali rivalitu a skvělé zápasy. A pak si taky často vzpomenu na vstávání na ranní tréninky - jak se mi kolikrát v těch pět ráno nechtělo vstávat, ale pak jsem si uvědomil jak mám hokej rád, a že chci na tom tréninku být.
Na jaké konkrétní momenty vzpomínáš nejvíce?
Nejhezčí pro mě byly větší tripy a turnaje v zahraničí. Byli jsme dvakrát ve Švédsku, v Holandsku, v Budapešti - to byly vždycky památné turnaje. V Holandsku jsme dokonce získali zlato, v Budapešti stříbro po prohře na nájezdy ve finále. Kromě hokeje tam bylo i nějaké poznávání. Z jednotlivých zápasů se mi jako první vybaví jak jsme porazili, někdy tuším v 6. třídě, Spartu na jejich ledě 2:3. Na střely to bylo tak 50:10 pro Spartu, já odchytal celý zápas, na druhé straně stál Dan Vladař, který teď chytá na farmě Bostonu Bruins. Když to takhle říkám, tak to zní dobře a mám z toho ještě lepší pocit :-).
Jak jsi vnímal svou roli - roli brankáře?
Chytání jsem měl hrozně rád, vždycky jsem preferoval zápasy s těžkými soupeři kdy jsem byl hodně v zápřahu. Zároveň jsem to vnímal tak, že být brankářem v týmu, kde na jeho výkonu závisí výsledek celého mužstva, je také velká zodpovědnost. Kolikrát jsem byl před zápasama nervózní, a o to víc mě štvalo, když to bylo některým mým spoluhráčům jedno, žádnou zodpovědnost neměli a na zápas se nepřipravovali.
Hodí se ti něco, co ses naučil během své hokejové kariéry, při tvé nynější studijní, respektive akademické cestě?
Člověk si na hokeji zvyknul na náročný režim a naučil se time managementu, což jsem si zachoval a hodí se mi to. Další věcí je hledat výzvy, mít vysoké cíle, nebát se silných soupeřů. Když jsem hrál, tak jsem se nespokojil s tím, že jsme porazili „Horní Dolní“. Chtěl jsem porazit i Spartu, ač to nakonec vyšlo třeba jen dvakrát z deseti pokusů. V tomhle mi to tu mentalitu přenastavilo.
Jak jsi vnímal propojení hokeje s dalšími činnostmi, které ti dávaly zabrat z intelektuálního hlediska?
Z hlediska týmového to bylo bez problému, s klukama jsem vycházel v pohodě. Byl jsem trochu uzavřenější, méně průbojný a trochu jiný, ale to není u brankářů žádná rarita :-). S nástupem na osmileté gymnázium jsem se začal věnovat více i jiným věcem, aby se všechno netočilo jenom okolo hokeje. Bavily mě věci ve škole, hrál jsem na hudební nástroje, dělal jsem fyzikální olympiády… A tam to začalo postupně drhnout.
Když jsem chtěl kvůli těmto aktivitám párkrát vynechat trénink nebo zápas - přičemž vždycky jsem to řešil s dostatečným předstihem a nikdy tým ani trenéry nepodrazil - tak mi to nechtěli trenéři umožnit a vyjít mi vstříc. A když jsem jednou skutečně takovou akci, na kterou jsem se připravoval celý rok, upřednostnil před zápasem, tak pak měl trenér potřebu se mi mstít, což jsem vnímal jako dosti nedůstojné jednání. Zvlášť když si takhle zpětně uvědomím, že jsem byl vlastně ještě dítě.
Jak jsi tehdy přistupoval k hokeji?
Snad to nebude znít neskromně, ale jako brankář jsem nějaký talent, kvality a spoustu odhodlání měl. Chodil jsem chytat za starší ročník, účastnil se navíc speciálních brankářských tréninků, přičemž všechno bylo z mojí iniciativy, protože moji rodiče do hokeje nadšenci nebyli, jen mi chtěli dopřát možnost plnit si svoje cíle.
Bavíme se o žákovských kategoriích, a v tomhle věku by, z mého pohledu, měli být hráči pozitivně motivováni k hokeji a trénování. Disciplína rozhodně zapotřebí je, ale je to furt volnočasová aktivita a od hráčů by se neměla vyžadovat totální profesionalita.
Jakých trenérů na Hvězdě sis vážil a vzpomínáš na ně v dobrém?
Hodně vzpomínám na trenéry brankářů. U mých brankářských začátků byl trenér Vráťa Kotlan, jeden rok nás trénoval i pan Holeček, což byla osobnost a člověk, ke kterému jsem vzhlížel. Během celé mé hokejové cesty byl v roli jednoho z trenérů Jiří David, který pomáhal týmu i mně osobně jako brankáři. V dobrém pak určitě vzpomínám také na pana Reigla. Tam bylo vidět, že byl v trochu jiném nastavení, podporoval všestrannost, oboustrannou komunikaci, taková moderní škola. Za mě je hrozně důležité, aby byl trenérem někdo, kdo má morální kredit, kultivovaně se choval a mohl být klukům lidským vzorem.
Co propojení sportu a studia na Cambridge?
V Cambridge je super, že tam je spoustu možností jak se připojit k různým sportovním klubům v rámci jednotlivých univerzitních kolejí, které pak mezi sebou soupeří. Jsou tam různé úrovně sportování a soutěžení, od těch téměř profesionálních až po úplně rekreační. Já jsem po celou dobu svého studia vesloval. Veslování patří mezi nejtradičnější britské univerzitní sporty a zároveň je to parádní doplněk ke studiu. Člověk si při tom dokonale vyčistí hlavu, pozná lidi z různých oborů, od studentů 1. ročníku až po doktorandy… Je to zajímavé nejen ze sportovního, ale i lidského hlediska. Nejhlubší kamarádství jsem v rámci univerzity navázal právě při veslování. Kromě toho jsem se také chtěl zapojit do univerzitního hokejového týmu, ale nakonec to z technických důvodů nedopadlo a zůstal jsem jen u veslování.
Jak sleduješ hokej a Hvězdu v současné době?
Hokej sleduju hodně, mám ho furt rád, ačkoliv ho už aktivně nehraji. Těším se vždycky na vyvrcholení sezóny, ať už je to play-off NHL, extraligy nebo mistrovství světa. Když to šlo, tak jsem občas chodil na zápasy osobně. A zprávy mám i o Hvězdě, nejvíc informací o ní se ke mně dostává od Tebe (autora textu, pozn. red.). Plus ji sleduju na sociálních sítích, vyskakují tam na mě příspěvky o tom, co se zrovna na Hvězdě děje, takže trochu v obraze jsem. Vím, že pár kluků z mého ročníku furt pokračuje s hokejem, hrají za Hvězdu a zároveň jsou na vysoké škole, což je super. Tímto je zdravím. Minulou sezónu jsem shodou okolností i osobně navštívil jeden zápas áčka Hvězdy - když hrálo v Berouně.
Chtěl bys něco říct závěrem?
I přes některé kritické věci co jsem řekl chci, aby bylo jasné, že na hokej a Hvězdu vzpomínám v dobrém a rozhodně bych neměnil. Hokej pro mě byl přirozený motivátor, dalo mi to v brzkém věku sny. Jako 8-letý kluk jsem snil o tom, že budu chytat v NHL. Skončil jsem sice někde jinde, ale kdybych místo hokeje chodil na kroužek programování, tak tam bych si takové sny nevytvořil a nešel si za tím. U hokeje i sportu obecně má člověk svoje vzory, pracuje na sobě, naučí ho to spoustu věcem a má to obrovský přínos. Jsem rád za to všechno, co jsem s hokejem na Hvězdě prožil.