Matěj Drtina |
Bojovník Michal Kubas: O vydařené sezóně, pískání i o těžké nemoci
Opravdový bojovník - to je náš odchovanec a obránce Michal Kubas (ročník 2003). Letos se s juniory probojoval až do finále, vedle hrání dělá také náročnou práci rozhodčího, zažil postup do extraligy dorostu, ale především - nedávno zvládl porazit velmi dlouhou a těžkou nemoc a vrátit se tak zpět k běžnému životu a také hokeji. O tom všem otevřeně promluvil v obsáhlém rozhovoru.
Jaké jsou dojmy po nedávno skončeném play-off? Převažuje spíše pocit úspěchu nebo zklamání?
V Regionální lize juniorů vstupovalo do sezóny 69 týmů. Věděli jsme, že postup do Ligy juniorů bude velmi těžký, jelikož postup byl zajištěn pouze pro jeden jediný tým - vítěze celé soutěže. Myslím si, že nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu, že i přes nevydařený konec u mě převažuje pocit úspěchu. Dostat se do top dvou týmů Regionální ligy juniorů je za mě velký úspěch. Samozřejmě pocity zklamání mám také, ale všichni v týmu jsme udělali co bylo v našich silách, abychom postoupili.
Okomentoval bys prosím průběh sezóny?
Základní skupinu jsme jasně ovládli. V nástavbové skupině to bylo o něco těžší, ale opět jsme jasně postoupili do závěrečného play-off. V něm nás v semifinále čekal Hronov, o němž jsme věděli, že to je velmi silný soupeř. V prvním domácím zápase jsme chtěli za každou cenu vyhrát a jet do Hronova na druhý zápas s náskokem. Po dvou třetinách prvních zápasu jsme vyhrávali 2:0, ve třetí třetině ale Hronov rychle srovnal na 2:2. Minutu a půl před koncem jsme ale dali vítěznou branku a vyhráli tak 3:2. V Hronově nás čekal stadion plný fanoušků, byla tam neskutečná atmosféra. Zápas se vyvíjel velmi podobně jako na Hvězdě. Opět jsme vedli 2:0, Hronov vyrovnal ve třetí třetině na 2:2 a my 3 minuty před koncem dali vítězný gól na 3:2.
Byli jsme moc rádi, že nemusíme hrát třetí zápas, a že se můžeme v klidu připravovat na finále s Třemošnou. Finále jsme začínali také na domácím ledě. Zápas byl vyrovnaný, tentokrát jsme ale prohráli těsně 2:3. Do druhého zápasu v Třemošné jsme se snažili dát úplně všechno, ale bohužel nám to nevyšlo a prohráli jsme 4:1. V obou zápasech jsme hned v úvodu zápasu obdrželi rychlý gól, což byly dle mého názoru zlomové body obou utkání. Také jsme nedokázali využít poměrně velký počet přesilovek, které jsme měli. Po prohře jsme byli všichni samozřejmě velmi zklamaní, ale nedá se nic dělat, soupeř byl tentokrát lepší.
Jak sis celkově užil uplynulou sezónu v juniorech?
Moji poslední sezónu v juniorech hodnotím jako moji nejlepší a nejvíce jsem si ji užil. S kluky i trenéry jsme byli super kolektiv, dobrá parta, rozuměli jsme si a i díky tomu jsme měli na dosah postup do Ligy juniorů.
Na Hvězdě jsi strávil podstatnou část svojí kariéry. Tak jaké momenty ti nejvíce utkvěly v paměti?
Na Hvězdě jsem od 7. třídy a nejvíce vzpomínám na tři roky strávené v dorostu. Zejména druhý rok byl pro mě důležitý, jelikož jsme pod vedením trenéra Josefa Reigla bojovali o postup do Extraligy dorostu. To se nám také nakonec po těžkém boji podařilo. Jelikož v té době vznikla nová mládežnická kategorie 9. tříd, měl jsem možnost si ještě jednu sezónu navíc Extraligu dorostu zahrát. Bohužel jsem ji ale nedohrál do konce, v únoru pro mě kvůli onemocnění sezóna skončila. A vzpomínat budu samozřejmě i na moji poslední sezónu v juniorce, kdy jsme bojovali o postup do Ligy juniorů a dostali jsme se až do finále play-off.
Máš za sebou nedávný úspěšně zvládnutý boj s velmi těžkou nemocí - jak tě tahle zkušenost ovlivnila? Hrál případně nějakou roli v zvládnutí toho boje i hokej?
Byl jsem poslední rok v dorostu v sezóně 2019/2020. V únoru 2020 mě nemoc zasáhla jak blesk z čistého nebe. Pamatuji si, že jsme s dorostem odehráli v pátek a sobotu dvě dobrá utkání a ve středu už jsem ležel v nemocnici. Lékaři mi diagnostikovali agresivní formu leukémie. Dalšího tři čtvrtě roku jsem strávil více méně na lůžku v nemocnici. Moje léčba byla velmi náročná.
Ze začátku nemoci za mnou byli několikrát na návštěvě v nemocnici kluci z týmu, což bylo moc fajn, po propuknutí covidové pandemie to už možné nebylo. V této době jsem si psal i s trenérem Josefem Reiglem. V září po ukončení léčby jsem dostal od lékařů povolení vrátit se pozvolna ke sportu. Oblékl jsem se do hokejové výstroje a šel jsem vyzkoušet bruslení. Bylo super vrátit se zase na led, ale bylo to těžší, než jsem si představoval. Po objetí jednoho kolečka jsem musel zastavit a odpočívat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že cesta zpět k hokeji bude náročná, a že se možná k hokeji už nevrátím. Nevzdal jsem se ale a postupně jsem nabíral zpět ztracené síly. Byl jsem velmi rád, když mi začátkem října trenér Lukáš Nedvěd nabídl, ať to jdu zkusit do juniorky, že to buď půjde nebo ne. Naštěstí to šlo a já zůstal v juniorce doteď.
Zkušenost s vážnou nemocí mě určitě velmi ovlivnila. Na mnoho věcí jsem získal jiný pohled a různých věcí si daleko více vážím. Ve zvládnutí mého „boje“ hrál hokej velkou roli – bojovnost, vytrvalost a chtíč nevzdávat se byly tím hlavním, co mě hokej naučil.
Vedle hráčské role působíš také jako rozhodčí - tak jak k pískání přistupuješ? A celkově jak vnímáš práci rozhodčího?
K pískání mě s bráchou v 15ti letech přivedl táta, za což jsem mu neskutečně vděčný. Pískání mě velmi začalo bavit, je to zase jiný pohled na hokej. Je pro mě koníčkem, finanční ohodnocení za něj beru jako příjemný bonus navíc. Za dobu, co jsem hrál v dorostu a v juniorce, mnoho času na pískání nezbývalo. Jelikož mě to ale velmi baví, rád bych se tomu věnoval i v budoucnu a pískal i vyšší soutěže. Každopádně práce je to náročná.
Je potřeba zodpovědnost a soustředěnost. Některé zápasy jsou velmi stresující a pod velkým tlakem diváků, hráčů, někdy i trenérů a je potřeba zachovat chladnou hlavu. Pokud rozhodčí udělá nějakou chybu v zápase, tak vám to diváci kolikrát do konce zápasu neodpustí, neuvědomují si, že rozhodčí je jen člověk a není neomylný. Dá se to ale částečně pochopit, protože hokej je velmi emočně vypjatý sport.
Dlouhou dobu jsi hrál v týmu společně s bráchou Lukášem, teď oba děláte i rozhodčího… Tak jaký je váš hokejový „vztah“?
S bráchou Lukášem jsme začínali hrát hokej v pěti letech ve Slavii. V 7. třídě jsme oba přešli hrát na Hvězdu. Jsme dvojčata, takže jsme všemi mládežnickými kategoriemi procházeli spolu. Já jsem hrál celou svoji hokejovou kariéru obránce. Lukáš byl zpočátku útočník, v dorostu ale začal hrát obranu. Nakonec to dopadlo tak, že jsme hráli s Lukášem v jedné obranné dvojici. Bylo to fajn, myslím, že jsme si velmi rozuměli a na ledě vyhověli. Když jsem pak onemocněl, Lukáš dohrál sezónu v dorostu a začal se věnovat naplno jen pískání. Rozumíme si i jako rozhodčí, vždycky jsme rádi, když jsme na nějaké utkání obsazeni spolu.
Autor titulní fotografie: Karel Hron