Trenér mladšího dorostu Jiří Guryča: O povedeném vstupu do sezóny i zkušenostech ze zahraničí

Hlavní trenér mladšího dorostu  Jiří Guryča hodnotí povedený vstup do sezóny, hovoří o práci s mladými hráči i o svých zkušenostech ze Švédska, Dánska a Nizozemska. V rozhovoru se zamýšlí také nad rozdíly mezi českým a zahraničním mládežnickým hokejem a přibližuje svou druhou profesní dráhu ve filmovém a televizním prostředí.

Mladší dorost vstoupil do nové sezóny velmi dobře, z úvodních osmi utkání vyhrál hned sedm. Jak dosavadní průběh sezóny hodnotíte?

Sezónu zatím hodnotím dobře. Chvíli trvalo, než si kluci zvykli na nového trenéra, ale adaptační proces proběhl dobře a teď si konečně začínáme užívat plodů naší práce. Zkraje sezóny nás trápilo proměňování šancí, kterých jsme si vytvářeli dost, ale góly z toho nebyly. Posledních pár zápasů nám to tam ale napadalo, tak to vypadá, že hráči našli klíče od prachárny.

Letošní mladší dorost je nově vytvořenou dvouletou kategorií. Jak tuto změnu v systému mládežnických soutěží vnímáte?

Myslím, že ten, kdo tuto kategorii vytvořil pro všechny mimoextraligové týmy jako dvouletou, toho asi moc neví o tělesném vývoji mladistvého mezi 13. a 15. rokem. Je to období, kdy dochází k růstovému spurtu, hráči se doslova mění před očima. Někdo už vyrostl, někdo na to teprve čeká. Trenéři budou logicky vytěžovat fyzicky vyspělejší hráče. Já touto cestou jít nechtěl. Mám v týmu několik velice šikovných prvoročáků, ale v soubojích s většími a těžšími soupeři se logicky bojí. Jeden už to bohužel odskákal zlomenou klíční kostí po souboji u mantinelu. Chápu, že za změnou stojí ekonomické důvody, ale podle mě by měl být na prvním místě harmonický rozvoj hráče. Pro prvoročáky tak může jít o ztracený rok.

Jak probíhala letní příprava a co bylo po vašem příchodu k týmu největší výzvou?

K týmu jsem se vzhledem k povinnostem v zahraničí připojil až ve druhém týdnu v srpnu. Letní příprava tak ležela na bedrech kolegů Libora Rambouska a Vítka Živného, kteří odvedli skvělou práci. Tým byl a je po fyzické stránce dobře připraven. Horší to bylo s mentalitou. Když jsem přišel poprvé do kabiny, bylo to jako přijít na kar. Všichni měli hlavy dole, žádná radost. Ta nejtěžší práce je s psychikou, od toho se odvíjí vše. Myslím, že jsme společně s celým trenérským štábem uspěli. Hráči teď chodí na tréninky s radostí, vydávají ze sebe maximum a na projevu celého týmu je cítit, že je hokej moc baví.

Ročník 2011 má za sebou náročnou sezónu v extralize devátých tříd, kde se výsledkově příliš nedařilo. Jak obtížné bylo přejít od častých porážek k pravidelným vítězstvím?

Loňská sezóna byla pro ročník 2011 velmi náročná. Pro týmy Hvězdy je složité poměřovat se s kluby, které mají svoje akademie a zpravidla také dvě hokejové plochy, tedy možnost strávit na ledě více času. Na Hvězdě tuto možnost nemáme, takže to musíme dohánět efektivitou tréninkového procesu a maximálním využitím dostupných prostředků.

Přesun ročníku 2011 do nižší soutěže proběhl bez problémů. Hráči se naštěstí moc nepřizpůsobili nižší intenzitě hokeje a hned od prvního přípravného utkání jsme začali vyhrávat. Začaly se projevovat herní návyky, které si hráči osvojili pod loňským trenérským štábem. To se velmi rychle odrazilo na mentalitě celého týmu. Skvěle se také podařilo zapracovat ročník 2012.

Situace na čele tabulky zůstává vyrovnaná a do nadstavby postupují pouze dva nejlepší týmy. Jak vnímáte boj o postup?

Po víkendovém utkání (výhra 4:3 nad Slaným, pozn. red.) už máme situaci ve svých rukou. Pokud nečekaně neztratíme body, postup by nás neměl minout. V tabulce se vykrystalizovaly tři týmy bojující o postup a my z nich máme nejlepší pozici.

Kde vidíte největší přednosti současného týmu a na čem naopak potřebujete zapracovat?

Přednost týmu jednoznačně spočívá v jeho vyrovnanosti. Máme tři dobré lajny, které si dokážou odehrát svou roli na ledě. Další předností, která trenérům nesmírně usnadňuje práci, je chuť hráčů do hokeje. Je skvělé vidět, jak si to teď všichni užívají. Do budoucna budeme muset ještě více zapracovat na individuálních dovednostech. Cílem je vychovat konkurenceschopné hráče, kteří budou mít potenciál prosadit se v dospělém hokeji.

Vedle mladšího dorostu působíte také u 7. a 8. třídy jako asistent trenéra. Jak se těmto kategoriím daří?

Oběma kategoriím se daří tak, jak se předpokládalo. Od začátku sezóny pozoruji výkonnostní růst u obou týmů, což jde jednoznačně za hlavními trenéry – u sedmé třídy Liborem Rambouskem a u osmé Lukášem Nedvědem. Já působím jako asistent a partner v diskuzi pro oba trenéry. Ke hráčům je nutné vzhledem k jejich věku přizpůsobit způsob komunikace. Tyto děti nerozumí jazyku, kterým mluvím s hráči mladšího dorostu.

Během své trenérské kariéry jste působil v Nizozemsku, Dánsku a Švédsku. Jak jste se k zahraničním angažmá dostal?

Moje žena je diplomatka a z povahy jejího zaměstnání vyplývá, že nezůstáváme dlouho na jednom místě. V roce 2003 jsme poprvé vyjeli na čtyřletou misi do Nizozemska. V té době jsem hokej ještě aktivně hrál, tak jsem se přidal k jednomu týmu v Haagu, který jsem později začal i trénovat. Po čase mě vedení oslovilo, jestli bych nechtěl trénovat také děti. Tak jsem se dostal k trenéřině. Pak se narodil syn a od jeho čtyř let, kdy začal hrát hokej, jsem už trenérem na plný úvazek.

Jak vzpomínáte na své působení v Dánsku a Švédsku? Co považujete za své největší trenérské úspěchy?

V Dánsku jsme strávili pět let. V klubu Gentofte Stars jsem dostal obrovský prostor. Za pět let se podařilo dostat Gentofte na výsluní mládežnického hokeje, získat několik titulů mistrů Dánska napříč kategoriemi a vybudovat skvělou klubovou kulturu. Pro klub jsem napsal plán rozvoje hráče, který dodnes používají tamní trenéři. Ve Švédsku jsem nejprve dva roky spolupracoval s AIK Stockholm a následně strávil nádherné dva roky v klubu Göta Bromma jako hlavní trenér U15 a asistent U20.

Kromě celoživotních přátel mi tato angažmá přinesla především možnost pracovat se spoustou dětí, které si vytvořily celoživotní vášeň pro hokej. V současné době hraje v dánské reprezentaci U18 sedm hráčů, kteří mi prošli pod rukama, a čtyřem z nich jsem se věnoval celých pět let. Myslím, že lepší odměnu za svou práci bych si nemohl přát.

V čem se podle vás nejvíce liší přístup k výchově mladých hokejistů v zahraničí a v Česku?

V Nizozemsku berou děti a rodiče hokej především jako mimoškolní aktivitu, kroužek, a trenér je tam od toho, aby děti bavil. Cesta k profesionalizaci je tam ještě dlouhá. V Dánsku a obecně ve Skandinávii je zásadní respekt k dítěti, srozumitelná komunikace a větší důraz na individuální rozvoj. Někteří čeští trenéři by se tam se svým přístupem k dětem rozhodně neprosadili.

Hlavně ve Švédsku se mnohem více respektuje přirozený vývoj dítěte a tomu se přizpůsobuje tréninkový proces. Švédové se snaží maximálně využít období mezi sedmým a dvanáctým rokem života k rozvoji motorických schopností. Pilují individuální dovednosti a až do kategorie U12 včetně hrají zápasy ve formátu tři na tři na třetině kluziště, aby měli hráči častější kontakt s pukem. Uvědomují si, že týmová spolupráce se rozvíjí postupně a není kam spěchat. V tomto věku by se děti měly soustředit především na bruslení, práci s pukem a rychlostní schopnosti.

Kde jste se cítil nejlépe po hokejové stránce a kde z hlediska každodenního života?

Ve všech těch zemích se žilo moc dobře, ale asi nejlepší to bylo v Nizozemsku, kde jsme našli mnoho přátel. Oproti Skandinávii se tam lidé mnohem více usmívají, rádi s vámi ztratí řeč. Cítili jsme se tam opravdu dobře. Nejlepší hokej byl ve Švédsku. Hokej je tam součástí kultury a nemohl by existovat bez dobrovolníků, kteří pomáhají u týmů. Rodiče brousí brusle, obsluhují časomíru, pomáhají v kantýně nebo během zápasů. Všichni se hokejem náramně baví.

Co byste ze zahraničních zkušeností nejraději přenesl do českého mládežnického hokeje?

Především bych přenesl švédský přístup k dlouhodobému rozvoji hráčů. Do kategorie U16 zůstávají týmy většinou pohromadě a hráči spolu vyrůstají od malička. Výsledky se nepřeceňují a děti nemusí neustále měnit kluby kvůli ambicím rodičů nebo manažerů. Těch, kteří prorazí a budou mít možnost se hokejem živit, je promile z promile. Zážitky a přátelství ale zůstanou všem bez rozdílu. 

Další věcí je systém mládežnických soutěží. Podle mě dává smysl mít až do U16 jednoleté kategorie, protože rozdíly ve fyzickém vývoji hráčů se po patnáctém roce života začínají srovnávat. A jako třetí věc bych přenesl respekt jednoho k druhému. Není tajemstvím, že vystresovaný mozek se nic nenaučí. Silného jedince nevychovám tím, že na něj budu řvát, ale tím, že mu stanovím hranice, které budu důsledně dodržovat, a k odolnosti ho budu pozitivně motivovat.

Vedle hokeje máte za sebou také zajímavou kariéru ve filmovém a televizním prostředí. Jak tato profesní dráha začala?

Když mi bylo deset let, přišli na moji sportovní hokejovou školu filmaři a hledali adepty na role ve filmu z hokejového prostředí. Nějak jsem se jim zalíbil, takže po tomto filmu přišly další nabídky. Nakonec jsem ale dal přednost hokeji, protože jsem chtěl být vrcholovým sportovcem. V sedmnácti letech jsem se poprvé vážně zranil a začal tušit, že ze mě vrcholový sportovec nebude. Vystudoval jsem FTVS a během studia začal pracovat jako kameraman v castingové agentuře. Později jsem se dostal na FAMU, na katedru dokumentární tvorby. Postupně mě stále více bavilo propojovat sport a dokument. Od roku 2007 jsem začal externě spolupracovat s redakcí sportu České televize, kde jsem se věnoval dokumentům, záznamům sportovních událostí i přímým přenosům.

Nacházíte mezi prací filmového režiséra a hokejového trenéra nějaké společné prvky?

Svět sportu a filmu či televize se mi propojil zcela přirozeně. Principy profese režiséra a trenéra jsou do velké míry podobné. Člověk musí dobře plánovat, postupovat od velkého celku k nejmenším detailům a vnímat celý proces v čase. Pracuje s lidmi, používá podobné psychologické postupy s herci či spolupracovníky jako s hráči a kolegy trenéry. Řídí tým, ať už štáb filmařů, nebo hokejový mančaft. Za mě super. Dělám dvě věci, které mě nejvíc baví, a nic bych neměnil.