Trenér 4. třídy Houška: O radosti z hokeje, všestranném rozvoji a práci s mladými hráči
Matěj Houška působí na Hvězdě jako trenér od roku 2021. V současnosti vede čtvrtou třídu a jako trenér SpS (Sportovní střediska Českého hokeje) pomáhá koordinovat tréninkovou práci napříč nejmladšími kategoriemi. V rozhovoru hodnotí práci s mládeží na Hvězdě, přibližuje svou trenérskou filozofii i zkušenosti, které si odnesl z vlastní hráčské kariéry.
Jako hlavní trenér vedete čtvrtou třídu, ročník 2017. Jak se týmu v letošní sezóně daří a v čem vidíte jeho největší posun oproti loňsku?
Náš tým bych charakterizoval hlavně tím, že se nám podařilo děti opravdu nadchnout pro sport. Drtivá většina z nich nechodí na tréninky z povinnosti, ale protože tam skutečně chtějí být. Hokej je baví, těší se na tréninky a mají chuť se zlepšovat a dělat něco navíc. Zároveň se nám podařilo vytvořit velmi dobrou partu. Děti nejsou kamarádi jen na zimáku, jejich vztahy pokračují i mimo něj. Myslím, že právě spojení lásky ke sportu, kamarádství a chuti společně se zlepšovat náš ročník nejlépe charakterizuje. Oproti loňsku vidím velký posun také v tom, že děti začínají přebírat větší zodpovědnost samy za sebe. Čím dál víc přemýšlejí nad tím, co mohou udělat navíc, jak se připravovat a jak se o sebe starat, aniž bychom jim jako trenéři museli všechno neustále připomínat.
Vedle čtvrté třídy působíte také jako trenér v rámci projektu SpS. Co konkrétně tato role obnáší a jak se promítá do práce s nejmladšími kategoriemi?
V rámci projektu SpS mám na Hvězdě na starosti především druhou a čtvrtou třídu, zároveň se ale dlouhodobě věnuji systému práce s dětmi už od první třídy. Snažím se, aby na sebe jednotlivé ročníky co nejlépe navazovaly. Tahle role je hodně o spolupráci a komunikaci. S trenéry se snažíme propojovat obsah tréninků a pracovat podobným směrem na ledě i mimo něj. Děti často přecházejí nebo se prolínají mezi ročníky, takže je důležité, aby celý systém dával smysl a jejich rozvoj měl určitou kontinuitu. Velmi podstatnou součástí práce je také komunikace s rodiči, zpětná vazba a vysvětlování principů, podle kterých pracujeme.
Zároveň jsme v kontaktu se svazem a snažíme se principy projektu SpS přenášet přímo do praxe. Konkrétní výsledky vidíme například při práci na malém prostoru nebo se zmenšenými brankami. Děti se díky tomu učí při zakončení více dívat, hledat volný prostor a nestřílet pouze automaticky nahoru. Pro mě je důležité, aby trenéři věděli, proč jednotlivé věci děláme. Jsem rád, že se nám tyto principy daří napříč kategoriemi dobře dodržovat.
Na Hvězdě působíte už několik let a máte přehled o nejmladších kategoriích napříč ročníky. V čem vidíte největší přednosti klubu při práci s mládeží a kde naopak prostor ke zlepšení?
Za jednu z našich největších předností považuji to, že tréninky mají tempo a děti jsou opravdu vytížené. Nechceme, aby dítě stálo dlouho ve frontě a jen sledovalo ostatní. Snažíme se, aby bylo co nejvíce v pohybu, mělo co nejvíce opakování a zároveň aby trénink nebyl postavený jen na drilu. Myslím, že se nám daří vytvářet velmi dobrý balanc mezi rozvojem dovedností a zábavou.
Největší prostor ke zlepšení naopak vidím v tom, jak s dětmi pracujeme během samotných utkání. Trénink a zápas by podle mě měly být propojené. Nestačí děti něco učit během týdne a potom při utkání jen stát na střídačce a zápas odkoučovat. Už od nejmladších kategorií bychom jim měli pomáhat vytvářet správné herní návyky a vysvětlovat jim situace na ledě. S tím souvisí také kreativita a odvaha udělat chybu. Pokud budeme malým hráčům příliš brzy všechno zakazovat a přesně určovat, co mohou a nemohou dělat, můžeme v nich vytvořit strach něco vyzkoušet. To platí i při přechodu z malého hřiště na celé. Nepovažuji za správné děti hned napevno zaškatulkovat do obrany nebo útoku. Měly by dál poznávat různé pozice, herní role a situace. Na jasnější specializaci podle mě přijde čas později. Chtěl bych, aby děti cítily podporu trenéra, věřily svému rozhodnutí, zkoušely nové věci a zároveň se ze svých chyb učily. Právě v těchto oblastech se můžeme jako klub ještě výrazně posunout.
U nejmladších hokejistů je důležitá také všestranná pohybová příprava. Jak přistupujete ke kondičnímu tréninku a na co se zaměřujete při trénincích mimo led?
V nejmladším věku je pro mě nejdůležitější všestranný pohybový rozvoj dítěte, nejen samotný hokej. Ten je velmi náročný na koordinaci, obratnost, rychlost a celkovou pohybovou připravenost, takže suchou přípravu považuji za velmi důležitou součást rozvoje. Ani během sezóny proto nechceme, aby děti byly pouze na ledě. Máme v průběhu sezóny i suché tréninky, kde se zaměřujeme na obratnost, koordinaci, rychlost, všestrannost a základní pohybové a silové vzory. Učíme děti například správně udělat dřep, klik nebo výpad, pracujeme s během, skoky, hody a dalšími pohybovými dovednostmi. Cílem není děti v tomto věku úzce specializovat pouze na hokej, ale vytvořit jim co nejširší pohybový základ, ze kterého potom mohou těžit i na ledě.
Jak byste popsal svůj přístup k trénování dětí? Co považujete při práci s nejmladšími hokejisty za nejdůležitější?
U dětí od první do čtvrté třídy je pro mě asi úplně nejdůležitější si je získat a mít s nimi dobrý vztah. Mám to nastavené tak, že jakou energii dětem dám, takovou od nich většinou dostanu zpátky. Nechci být trenér, který je jenom přísný nebo ze kterého mají děti strach. Zakládám si hodně na komunikaci a chci, aby ze mě děti cítily bezpečí, srandu, důvěru, ale zároveň i určitou autoritu. Důležité je najít ten správný balanc. V tomto věku jsme pro děti jedni z dospělých mimo rodinu, se kterými tráví opravdu hodně času. Chci, aby se se mnou cítily dobře, dokázaly se uvolnit, otevřít se a měly prostor ukázat, co v nich opravdu je. Mám rád, když děti cítí, že když budeme makat a chtít se zlepšovat, může u toho být zároveň spousta zábavy. Díky tomu pak mnohem ochotněji přijmou i věci, které je třeba tolik nebaví, ale které jsou důležité se naučit. Když se dítě cítí dobře a trenérovi věří, mnohem snáz se potom může rozvíjet.
Sám máte za sebou hráčskou kariéru v mládežnickém hokeji. Co Vás přivedlo k trenéřině a které zkušenosti z hráčských let dnes při své práci nejvíce využíváte?
K trenéřině jsem se dostal vlastně přirozeně v době, kdy jsem ještě hrál hokej a zároveň studoval vysokou školu se zaměřením na kondiční trénink. Tehdy mi generální manažer Hvězdy Michael Grim, který mě zná odmala, nabídl možnost vypomoct na letním kempu. Zkusil jsem to, chytlo mě to a postupně jsem začal zjišťovat, že právě práce s dětmi je něco, co mě opravdu naplňuje. Nikdy pro mě nebyla hlavní motivací finanční stránka. Mnohem silnější byla možnost být součástí toho, jak děti vyrůstají, vytvořit jim prostředí, kam se těší, a předávat jim něco, co jim může pomoct nejen v hokeji. U malých dětí mě vždycky bavila jejich přirozenost, energie a upřímnost.
Ze své hráčské kariéry dnes nejvíce využívám zkušenost s tím, co mi samotnému jako mladému hráči chybělo. Především větší komunikace, zpětná vazba a individuálnější přístup trenéra. Proto se dnes snažím s dětmi hodně mluvit, vysvětlovat jim věci a pracovat s nimi dlouhodobě tak, aby cítily, že se trenér nezajímá jen o jejich výkon na ledě, ale o jejich celkový rozvoj.
Kteří trenéři Vás během hráčské či dosavadní trenérské kariéry nejvíce ovlivnili? Co konkrétního jste si od nich odnesl do vlastní práce?
Tuhle otázku bych rozdělil do dvou částí – na trenéry, kteří mě ovlivnili jako hráče, a na ty, kteří mě formují v trenérské práci. Z hráčské kariéry bych vypíchl Josefa Janču, který dnes působí jako videotrenér reprezentace do šestnácti let. Mě vedl už od první třídy na Slavii a dodnes z jeho práce čerpám pevné základy. Druhým je Boris Žabka, dnešní hlavní trenér Třince, se kterým jsem v Mladé Boleslavi zažil specializované tréninky pro obránce a naučil se vnímat individuální detaily. V trenérské práci mě pak nejvíce ovlivnil Jaromír Látal, dnes asistent trenéra v Benátkách nad Jizerou, od kterého si beru hlavně jeho práci s dětmi a komunikaci s rodiči.
Kde dnes čerpáte trenérskou inspiraci, jak se dále vzděláváte a v čem byste se chtěl jako trenér nejvíce posunout?
Inspiraci se snažím čerpat především od zkušenějších trenérů a lidí, kterých si v hokejovém prostředí vážím. Snažím se s nimi co nejvíce komunikovat, vyměňovat si zkušenosti a učit se od nich. Právě každodenní komunikace s lidmi, kteří hokeji rozumějí, je podle mě jednou z nejlepších forem vzdělávání. Velkou inspirací jsou pro mě také zahraniční hokejové akademie. Jsem v kontaktu s trenéry, kteří působí například ve Švédsku. Každá země má trochu jinou hokejovou filozofii a přístup k rozvoji mladých hráčů. Snažím se tyto přístupy sledovat, porovnávat a vybírat si z nich to, co mi dává smysl a co bych mohl využít ve své práci.
Vzdělávám se také prostřednictvím odborných kurzů, seminářů a sociálních sítí. Absolvoval jsem například vzdělávání v oblasti kondičního tréninku dětí a mládeže a zkušenosti získával během vysokoškolského studia. Důležitou součástí mého rozvoje jsou také vzdělávací akce Českého hokeje. Velkou pozornost věnuji psychologii, komunikaci a celkovému vedení týmu. Myslím si totiž, že práce mládežnického trenéra zdaleka nekončí tím, co se odehrává na ledě. Naším úkolem není pouze naučit dítě lépe bruslit, střílet nebo pracovat s hokejkou. Významně se podílíme také na formování jeho osobnosti, sebevědomí, disciplíny a vztahu k ostatním lidem. Proto považuji za důležité rozvíjet se nejen po hokejové stránce, ale také v tom, jak s dětmi komunikovat, motivovat je a pracovat s jejich emocemi.